Španělská chřipka

Největší dokumentovaná pandemie chřipky, která proběhla v 1918-19, byla vyvolána virem chřipky A vepřů subtypu H1N1. Je v literatuře označovaná jako španělská, i když je zřejmé, že první onemocnění se s největší pravděpodobností vyskytla jinde: genetická analýza nasvědčuje tomu, že k vzniku nového subtypu došlo v r. 1915.
Skupina pracovníků několika britských výzkumných center se snažila rozborem různých dokumentů a zpráv z doby první světové války najít pravděpodobné primární epidemické ohnisko. Podařilo se najít dva významné údaje.
V roce 1916 byla zaznamenána epidemie „hnisavé bronchitidy“ v jedné z nemocnic ve velké vojenské základně u Etaples na severu Francie, kde bylo soustředěno přes 100 tisíc vojáků. Pro onemocnění byla charakteristická nápadná cyanóza a mimořádně vysoká mortalita.
Počátkem roku 1917 došlo k podobné epidemii v britském vojenském táboře Aldershot Barracks. V klinickém obrazu dominovala hnisavá bronchitida, která u části případů přešla v bronchopneumonii. Charakteristická byla opět cyanóza, dyspnoe, pyrexie a vysoká mortalita (20-50%).
K největšímu rozšíření chřipky na severní polokouli, počet jejíž obětí některé prameny odhadují až na 40 milionů, došlo v průběhu jen několika málo týdnů od září do listopadu 1918, pandemie pak dobíhala do jara 1919. Všeobecný souhlas je s tím, že vrchol pandemie souvisí s demobilizací vojáků a jejich odjezdem z Evropy do USA i dalších zámořských zemí.
V literatuře je chřipka z pandemie 1918-19 někdy označována jako „španělská dáma“. Nyní se tedy ukazuje, že ve skutečnosti šlo o dvě jiné dámy – francouzskou a anglickou, obě zřejmě uniformované.